Můj příběh
V podstatě už od školních let jsem se ráda starala o děti. S kamarádkami jsem chodila „vozit kočárky s dětmi“. Tak jsme tomu tehdy říkaly.
Předháněly jsme se, kdo bude mít pěknější kočárek a miminko. Později mne tato záliba dovedla na zdravotní školu. Mým snem bylo pracovat na dětském oddělení.
Splněný sen
Po škole se i tento sen splnil a já byla zařazena na dětské oddělení. Práce na tomto oddělení se mi líbila, i když začátky byly docela těžké. Třicet dětí na jednom oddělení byl běžný počet. O tyto děti se staraly na směně 2 sestry.
V žádném případě nebylo možné se všem dětem věnovat tak, jak by si člověk představoval. Cítila jsem se hodně „rozčarovaná“, ale práce se mi nakonec zalíbila. Byla jsem to přece jen já, která těmto dětem zpříjemňovala jejich „krušné chvilky“.
Tehdy se děti ukazovaly rodičům jen přes skleněné dveře. Nebylo možné, aby rodič mohl být se svým dítětem. Navíc se plnila tzv. „obložnost“ (musel se udržovat stálý počet dětí na oddělení) Děti zde byly docela dlouhou dobu. Nebyly výjimkou i 3 týdny. Tyto děti velmi strádaly a personál oddělení byl jediný, který se mohl dětem věnovat.
Na tomto oddělení jsem setrvala 10 let s přestávkami mateřské dovolené. Po ukončení druhé MD jsem už nemohla pracovat na 3 směny. Manžel býval služebně dlouhodobě mimo domov a malé děti potřebovaly stálou péči.
Nastoupila jsem do zaměstnání, které nemělo už nic společného s dětmi. Ale protože mi práce s dětmi hodně chyběla ,později jsem si dala opět žádost na dětské oddělení.
Po nějaké době mi přišel dopis z nemocnice, která se nacházela dost daleko od mého bydliště, že se uvolnilo místo na dětském oddělení. Posílala jsem tam žádost ještě v době, kdy jsem pracovala na jednu směnu.
Tehdy jsem hodně přemýšlela. Dojíždění mne docela děsilo. Práce na 3 směny rovněž. Ale děti mne neskutečně lákaly, takže jsem se nakonec rozhodla.
S kamarádkou, jsme se jely podívat do této vzdálené nemocnice. Přivítala nás tehdy vrchní sestra, která nás provedla po oddělení. Měla jsem neskutečný strach. „Co mne tam čeká?“ „Jak zvládnu dojíždění?“
Ale hned při vstupu na chodbu tohoto oddělení ze mne strach spadl. Výzdoba mne doslova uchvátila.
A co teprve, když jsem zazvonila na zvonek tohoto oddělení. Otevřít mi přišla staniční sestra: „Ahoj, já se jmenuji …a budeme si tykat, jestli Ti to nevadí.“ Byla jsem, jak Alenka v říši divů. Nic takového jsem tehdy nečekala ani ve snu, natož ve skutečnosti.“
Postupem času jsem zjišťovala, že to bylo víc než dobré rozhodnutí a já se cítila jako v pohádce.
Na tomto oddělení působím dodnes.